Tři básně, snad...

Pochodující, Hvězdy a Déšť... Snad cit v nich je znát a vlastně co víc mám psát. Snad jen, že mám tě rád, čtenáři, ve špatnostech zběhlý.

Pochodující

Jako mravenci,

kráčíme po ulici,

jako dokonalý šik,

hromada nastrařených dýk

Hvězdy

Podívej jak krásně hvěza svítí,

to plaché luční kvítí,

ze kterého,

za svitu Měsíce,

víly vijí své věnce,

uvyly hvězdy své,

hedvábné,

i pro Měsíc,

aby na nebi nebyl sám

prý každý má tu svou,

v den narození uvitou,

jako anděl,

jako anděl nad ním bdí,

ta má, někde dlí,

čeká až jí objevím,

ne na nebi,

ale v srdci

Déšť

Nechť déšť myje hříchy naše,

snad očistí naše duše,

od nenávisti,

ode zla,

on tu sílu,

on tu možnost má,

dávat novou víru,

v lepší svět,

dávat novou sílu,

žít dál

a hříchy své,

odčinit.

On je život,

ze studny bezedné.

Láska je ta síla,

Nekonečná.